Kdy bylo postaveno Národní divadlo? Historie stavby od základu

Položení základního kamene v roce 1868

Položení základního kamene Národního divadla představovalo jeden z nejvýznamnějších okamžiků v historii české národní kultury. Tento slavnostní akt se uskutečnil 16. května 1868 a znamenal symbolický začátek realizace dlouho očekávaného projektu, který měl českému národu přinést vlastní reprezentativní scénu. Událost se konala za účasti tisíců lidí, kteří se shromáždili na břehu Vltavy, aby byli svědky tohoto historického momentu.

Přípravy na položení základního kamene probíhaly již několik měsíců předem. Organizační výbor pečlivě plánoval každý detail slavnosti, která měla mít nejen praktický, ale především symbolický význam pro celý český národ. Místo pro stavbu divadla bylo vybráno s velkým rozmyslem – pozemek na nábřeží Vltavy nabízel nejen výhodnou polohu v centru Prahy, ale také dostatečný prostor pro monumentální budovu, která měla být chloubou národa.

Samotná slavnost položení základního kamene byla pojata jako velkolepá manifestace národního uvědomění. Zúčastnili se jí představitelé české inteligence, umělci, politici a tisíce obyčejných lidí ze všech společenských vrstev. V základním kameni byla uložena měděná schránka obsahující dokumenty a předměty symbolizující dobu – noviny, mince, seznam dárců a další pamětní listiny, které měly budoucím generacím připomínat nadšení a odhodlání tehdejší společnosti.

Architekt Josef Zítek, jehož projekt byl vybrán v architektonické soutěži, byl přítomen této významné události. Jeho návrh v duchu italské renesance získal uznání odborné poroty i široké veřejnosti. Zítkův projekt představoval moderní pojetí divadelní budovy, které mělo splňovat jak estetické, tak funkční požadavky na reprezentativní scénu národního významu.

Financování stavby Národního divadla bylo od samého počátku založeno na principu národní sbírky. Již před položením základního kamene se podařilo shromáždit značné finanční prostředky díky příspěvkům od lidí všech společenských vrstev. Tento způsob financování měl hluboký symbolický význam – divadlo mělo být skutečně národním, postaveným z darů celého národa. Sbírka pokračovala i po položení základního kamene a stala se jedním z nejvýznamnějších projevů národní solidarity v českých dějinách.

Po slavnostním aktu v roce 1868 následovalo období náročných stavebních prací. Budování takto monumentální stavby představovalo technickou i organizační výzvu. Stavba postupovala pozvolna, neboť závisela na přílivu finančních prostředků ze sbírek a také na dostupnosti kvalitních materiálů a řemeslníků. Přesto práce pokračovaly s odhodláním dovést projekt do úspěšného konce, což se nakonec podařilo o více než deset let později, kdy bylo divadlo poprvé otevřeno veřejnosti.

Slavnostní otevření Národního divadla 11. června 1881

Slavnostní otevření Národního divadla dne 11. června 1881 představovalo jeden z nejvýznamnějších okamžiků v dějinách českého národa. Tato událost byla vyvrcholením dlouholetého úsilí a sbírek, které měly za cíl vybudovat reprezentativní scénu pro českou kulturu. Stavba tohoto monumentálního objektu byla zahájena již v roce 1868, kdy byl položen základní kámen, a po třinácti letech intenzivní práce se konečně podařilo dovést dílo do fáze, kdy mohlo být slavnostně otevřeno.

Datum 11. června 1881 se navždy zapsalo do české historie jako den, kdy se poprvé otevřely dveře této nádherné budovy pro veřejnost. Slavnostní otevření bylo pojato jako velkolepá národní oslava, které se zúčastnily tisíce lidí z celých Čech i Moravy. Atmosféra tohoto dne byla naplněna hrdostью a nadšením, protože Národní divadlo představovalo symbol národního sebevědomí a kulturní nezávislosti českého lidu.

Stavba Národního divadla byla realizována podle projektu architekta Josefa Zítka, který vytvořil impozantní novorenezanční budovu na nábřeží Vltavy. Celý proces výstavby byl financován především z dobrovolných sbírek českého obyvatelstva, což dodávalo tomuto projektu mimořádný národní význam. Lidé z různých společenských vrstev přispívali podle svých možností, protože vnímali divadlo jako důležitý symbol národní identity.

K slavnostnímu otevření byla vybrána opera Libuše od Bedřicha Smetany, která byla komponována speciálně pro tuto příležitost. Toto dílo, které se stalo jedním z nejvýznamnějších děl české operní tvorby, vypráví příběh mytické kněžny Libuše a jejího proroctví o slávě českého národa. Volba této opery nebyla náhodná – měla symbolizovat historickou kontinuitu českého národa a jeho kulturní tradice.

Samotná budova byla vyzdobena díly předních českých umělců té doby. Malíři jako Josef Tulka, František Ženíšek a Mikoláš Aleš vytvořili nádherné výzdoby, které dodnes zdobí interiéry divadla. Stavba Národního divadla představovala nejen architektonické dílo, ale také syntézu všech uměleckých odvětví, kde se spojilo sochařství, malířství a architektura v jeden harmonický celek.

Bohužel, radost ze slavnostního otevření netrvala dlouho. Pouhé dva měsíce po otevření, 12. srpna 1881, vypukl v budově ničivý požár, který zničil značnou část divadla včetně střechy a hlediště. Tato tragédie však nezlomila odhodlání českého národa. Téměř okamžitě byla zahájena nová sbírka s heslem Národ sobě, která měla zajistit prostředky na obnovu divadla. Obnova proběhla remarkně rychle a již 18. listopadu 1883 bylo divadlo znovu otevřeno, opět operou Libuše.

Devastující požár pouhých 11 dní po otevření

Národní divadlo v Praze bylo postaveno v letech 1868 až 1881, přičemž stavba reprezentovala nejen architektonické mistrovství tehdejší doby, ale především symbolizovala národní probuzení a kulturní emancipaci českého národa. Tato monumentální budova na břehu Vltavy vznikala po desetiletí trvajících sbírkách mezi českým lidem, kdy každý, kdo mohl, přispíval na vznik národní kulturní svatyně.

Slavnostní otevření Národního divadla se uskutečnilo 11. června 1881 premiérou Smetanovy opery Libuše, která byla speciálně pro tuto příležitost komponována. Celá země s napětím očekávala tento historický okamžik, kdy se konečně otevřou dveře budovy, která měla být chloubou českého národa. Atmosféra byla nabitá emocemi, neboť Národní divadlo představovalo ztělesnění desetiletí úsilí, obětavosti a národní hrdosti.

Nikdo však v těch slavnostních červnových dnech netušil, jaká katastrofa se blíží. Pouhých jedenáct dní po slavnostním otevření, konkrétně v noci z 12. na 13. srpna 1881, zachvátil budovu divadla devastující požár, který téměř kompletně zničil vnitřní prostory této národní svatyně. Oheň vypukl během závěrečných stavebních prací na střeše divadla, kde dělníci používali otevřený oheň při práci s asfaltovými materiály.

Požár se šířil s neuvěřitelnou rychlostí a navzdory heroickým snahám hasičů a dobrovolníků, kteří se snažili zachránit alespoň část cenného vybavení, plameny pohltily téměř vše. Kupole nad hledištěm se zřítila, krásná výzdoba vyhořela a z nádherných interiérů zůstaly pouze ohořelé trosky. Zpráva o požáru se rozšířila Prahou jako blesk a tisíce lidí přiběhlo k Vltavě sledovat s hrůzou a zoufalstvím, jak jejich národní poklad mizí v plamenech.

Tragédie požáru zasáhla celý národ do morku kostí. To, co bylo budováno s takovou láskou a obětavostí po celá desetiletí, bylo během několika hodin zničeno. Mnozí pláčem sledovali, jak plameny ničí dílo architektů Josefa Zítka a Josefa Schulze, výzdobu Mikoláše Alše, Františka Ženíška a dalších předních umělců té doby. Emocionální dopad této katastrofy byl obrovský, neboť Národní divadlo nebylo jen budovou, ale symbolem národní identity a samostatnosti.

Přesto český národ dokázal, že jeho odhodlání je nezlomné. Téměř okamžitě po požáru byla zahájena sbírka na obnovu divadla pod heslem Národ sobě, která opět prokázala neuvěřitelnou solidaritu a vlastenecké cítění. Během pouhých 47 dní se podařilo vybrat částku potřebnou k zahájení rekonstrukce, což byl nevídaný projev národní soudržnosti a odhodlání nevzdat se tohoto významného kulturního projektu.

Národní divadlo bylo slavnostně otevřeno 11. června 1881, avšak pouhých jedenáct týdnů po otevření, 12. srpna téhož roku, budovu zachvátil ničivý požár. Díky obrovské vlně národního nadšení a sbírkám po celých Čechách bylo divadlo znovu vystavěno a definitivně otevřeno 18. listopadu 1883 premiérou Smetanovy opery Libuše.

Václav Horák

Sbírka Národa sobě pro obnovu budovy

Sbírka Národa sobě představovala jeden z nejpůsobivějších projevů vlasteneckého cítění českého národa v 19. století a stala se klíčovým faktorem pro znovuvybudování Národního divadla po devastujícím požáru. Když 12. srpna 1881 zachvátily plameny téměř dokončenou budovu divadla, která měla být korunou českých kulturních snah, celý národ prožíval hlubokou tragédii. Požár vypukl pouhých jedenáct představení po slavnostním otevření, které se konalo 11. června 1881, a zničil především střechu a vnitřní prostory budovy, zatímco vnější zdi zůstaly převážně zachovány.

Reakce českého národa na tuto katastrofu byla okamžitá a mimořádně silná. Již den po požáru začaly proudit první finanční příspěvky na obnovu. Sbírka Národa sobě byla oficiálně vyhlášena s cílem získat prostředky potřebné k rychlé a důstojné obnově národní kulturní svatyně. Architektonický dozor nad obnovou převzal Josef Zítek společně s Josefem Schulzem, který se později stal hlavním architektem dokončovacích prací.

Sbírka měla naprosto mimořádný ohlas napříč všemi vrstvami českého obyvatelstva. Přispívali chudí i bohatí, dělníci i továrníci, venkovští rolníci i měšťané z velkých měst. Charakteristickým rysem této sbírky byla skutečnost, že každý přispíval podle svých možností, přičemž i ty nejskromnější dary byly přijímány s vděčností. Mnohé chudé rodiny se vzdávaly posledních úspor, aby mohly přispět na obnovu divadla, které vnímaly jako symbol národní identity a kulturní nezávislosti.

Sbírka probíhala nejen v českých zemích, ale zapojili se do ní i krajané žijící v zahraničí, především v amerických a evropských komunitách. Organizovány byly benefiční koncerty, divadelní představení, taneční zábavy a další kulturní akce, jejichž výtěžek byl věnován na obnovu. Významnou roli sehrály také různé spolky, vzdělávací instituce a profesní organizace, které organizovaly vlastní sbírkové akce.

Díky neobyčejnému nasazení a štědrosti tisíců dárců se podařilo shromáždit potřebné finanční prostředky v relativně krátkém čase. Obnova budovy začala prakticky okamžitě po požáru a probíhala s velkou intenzitou. Stavební práce byly vedeny s maximálním důrazem na kvalitu a uměleckou hodnotu, přičemž se dbalo na to, aby obnovené divadlo bylo ještě krásnější než před požárem.

Slavnostní znovuotevření Národního divadla se konalo 18. listopadu 1883, tedy pouhé dva roky a tři měsíce po ničivém požáru. Toto datum se stalo dalším významným milníkem v historii české kultury. Rychlost obnovy byla pozoruhodná a svědčila o odhodlání celého národa dokončit tento projekt. Původní stavba divadla byla zahájena v roce 1868 položením základního kamene a měla být dokončena právě v roce 1881, kdy došlo k oné tragické události.

Definitivní otevření 18. listopadu 1883

Definitivní otevření Národního divadla dne 18. listopadu 1883 představovalo kulminační okamžik dlouhého a dramatického úsilí českého národa o vytvoření vlastní reprezentativní kulturní instituce. Toto datum se navždy zapsalo do dějin české kultury jako symbol národního sebeurčení a kulturní emancipace. Po devastujícím požáru, který postihil budovu pouhých jedenáct dní po prvním slavnostním otevření v srpnu 1881, musela být celá stavba znovu obnovena a dokončena, což vyžadovalo další enormní finanční i organizační úsilí celého národa.

Stavba Národního divadla byla zahájena položením základního kamene 16. května 1868, přičemž celý projekt byl realizován v několika etapách během patnácti let. Architekt Josef Zítek navrhl monumentální budovu v duchu italské renesance, která měla symbolizovat kulturní vyspělost a národní hrdost českého lidu. Výstavba probíhala za masivní finanční podpory široké veřejnosti prostřednictvím sbírek, které se staly projevem národního uvědomění a solidarity napříč všemi společenskými vrstvami.

Tragický požár v srpnu 1881 znamenal těžkou ránu pro celý národ, který již oslavoval dokončení svého kulturního chrámu. Oheň zničil především střechu a interiéry divadla, zatímco vnější zdivo a nosné konstrukce zůstaly zachovány. Reakce veřejnosti byla okamžitá a spontánní - již během několika dnů po požáru byly zahájeny nové sbírky pod heslem Národ sobě, které přinesly potřebné prostředky na obnovu. Tato solidarita dokázala, že Národní divadlo bylo skutečně projektem celého národa, nikoli pouze úzké elity.

Obnova budovy probíhala pod vedením architekta Josefa Schulze, který respektoval původní Zítkovy plány, ale zároveň provedl některé technické a bezpečnostní úpravy. Práce na rekonstrukci byly dokončeny během necelých dvou let, což svědčilo o mimořádném nasazení všech zúčastněných. Interiéry divadla byly vyzdobeny díly předních českých umělců té doby, kteří vytvořili jedinečný soubor maleb, sochařských děl a dekorativních prvků známý jako generace Národního divadla.

Den 18. listopadu 1883 byl pečlivě vybrán pro slavnostní otevření obnovené budovy. Slavnost začínala již dopoledne, kdy se k divadlu sjížděly delegace z celých Čech a Moravy. Večerní představení zahájilo provedení Smetanovy opery Libuše, která byla speciálně komponována pro tuto příležitost a měla být hrána pouze při nejvýznamnějších národních událostech. Dílo, které oslavuje mytické počátky českého národa aророčí jeho slavnou budoucnost, bylo dokonalou volbou pro tento historický okamžik.

Atmosféra tohoto večera byla nabitá emocemi a národním nadšením. Divadlo bylo zaplněno do posledního místa představiteli české společnosti, politiky, kultury i prostými občany, kteří přispěli do sbírek. Když se opona poprvé zvedla v definitivně dokončeném divadle, symbolizovala nejen triumf nad přírodní katastrofou, ale především vítězství národní vůle a vytrvalosti. Tento okamžik znamenal naplnění desetiletí trvajícího snu o vlastním národním kulturním stánku.

Architekt Josef Zítek a Josef Schulz

Národní divadlo v Praze představuje jedno z nejvýznamnějších architektonických děl devatenáctého století, jehož realizace je neodmyslitelně spjata se jmény dvou výjimečných architektů - Josefa Zítka a Josefa Schulza. Tento monumentální projekt, který se stal symbolem českého národního obrození, prošel složitým vývojem a jeho vznik byl poznamenán dramatickými událostmi.

Josef Zítek, rodák z Prahy narozený v roce 1832, získal architektonické vzdělání na vídeňské Akademii výtvarných umění, kde studoval u renomovaných profesorů. Po studiích podnikl tradiční studijní cestu po Evropě, během níž se seznámil s nejnovějšími architektonickými trendy, zejména s renesančními stavbami v Itálii. Tyto zkušenosti zásadně ovlivnily jeho pozdější tvorbu a přístup k navrhování reprezentativních budov.

Když byla v roce 1865 vyhlášena architektonická soutěž na stavbu Národního divadla, Zítek se do ní zapojil se svým návrhem inspirovaným italskou renesancí. Jeho projekt zvítězil a stavba byla zahájena v roce 1868. Zítek navrhl budovu v duchu novorenesance s důrazem na reprezentativnost a národní symboliku. Základní kámen byl položen slavnostním ceremoniálem, kterého se zúčastnily tisíce lidí, což dokládalo obrovský význam této stavby pro český národ.

Stavební práce postupovaly pomalu, mimo jiné kvůli nedostatku finančních prostředků. Národní divadlo bylo budováno především z darů českého lidu, což z něj činilo skutečně národní projekt. Sbírky probíhaly po celých Čechách a Moravě, přispívali lidé všech společenských vrstev. Tato skutečnost dodávala budově ještě hlubší symbolický význam.

V roce 1881 bylo divadlo konečně dokončeno a slavnostně otevřeno. Prvním představením byla opera Libuše od Bedřicha Smetany, která byla komponována právě pro tuto příležitost. Radost však netrvala dlouho - pouhých jedenáct představení po otevření, v srpnu 1881, budovu zachvátil ničivý požár. Oheň způsobil rozsáhlé škody, zničil především interiéry a střechu divadla.

Tato tragédie mohla znamenat konec celého projektu, ale český národ reagoval s obdivuhodnou solidaritou. Byla vyhlášena nová sbírka pod heslem Národ sobě a během krátké doby se podařilo shromáždit prostředky na obnovu. Josef Zítek však byl požárem psychicky velmi zasažen a vzdal se vedení rekonstrukčních prací.

Do popředí tak vstoupil Josef Schulz, Zítkův žák a spolupracovník, který se narodil v roce 1840. Schulz převzal odpovědnost za obnovu divadla a zároveň provedl některé úpravy původního Zítkova návrhu. Především přepracoval interiéry a upravil technické řešení stavby tak, aby se podobná katastrofa nemohla opakovat. Schulz prokázal nejen technické schopnosti, ale také respekt k dílu svého učitele, když zachoval základní koncepci budovy.

Obnovené Národní divadlo bylo slavnostně otevřeno podruhé 18. listopadu 1883, opět operou Libuše. Tento datum se stal symbolickým okamžikem v české kulturní historii. Schulz pokračoval v práci na dokončování detailů a vybavení divadla ještě několik let po znovuotevření, přičemž spolupracoval s předními českými umělci té doby, kteří vytvářeli výzdobu interiérů.

Spolupráce a následné předání štafety mezi Zítkem a Schulzem představuje fascinující kapitolu české architektonické historie, která dokumentuje nejen technické a umělecké aspekty stavby, ale také lidský rozměr tohoto národního projektu.

Výzdoba od předních českých umělců generace

Národní divadlo v Praze, jehož výstavba byla dokončena v roce 1881, představuje nejen architektonický skvost, ale především monumentální dílo kolektivního úsilí předních českých umělců druhé poloviny devatenáctého století. Celá výzdoba od předních českých umělců generace byla koncipována jako jednotný umělecký program, který měl vyjádřit národní hrdost a kulturní sebevědomí českého národa v době národního obrození.

Když bylo postaveno Národní divadlo, stalo se centrem nejen divadelního, ale i výtvarného umění. Výzdobu budovy koordinoval především architekt Josef Zítek, který však dal velký prostor předním malířům a sochařům své doby. Generace umělců, kteří se podíleli na výzdobě, patřila k takzvané generaci Národního divadla, což byla skupina tvůrců sdružených kolem tohoto projektu a spojených společným cílem vytvořit reprezentativní národní scénu.

Mezi nejvýznamnější osobnosti patřil Mikoláš Aleš, který vytvořil řadu sgrafitových dekorací na vnějších stěnách budovy. Jeho práce zobrazují scény z české historie a mytologie, přičemž každý detail byl pečlivě promyšlen tak, aby odpovídal celkovému programu budovy. Aleš svými díly přispěl k vytvoření vizuální identity Národního divadla, která měla návštěvníkům připomínat bohatou kulturní tradici českého národa.

Další klíčovou postavou byl Josef Václav Myslbek, sochař, jehož sochy zdobí průčelí i interiéry divadla. Myslbekovy skulptury představují alegorie umění, zejména dramatu, opery a baletu. Jeho práce se vyznačují monumentalitou a klasicistní dokonalostí, která dokonale ladí s architekturou celé budovy. Datum nebo rok, kdy bylo postaveno Národní divadlo, tedy rok 1881, se stal milníkem nejen pro divadelní umění, ale i pro českou sochařskou tvorbu.

František Ženíšek a Vojtěch Hynais patřili k předním malířům, kteří se podíleli na výzdobě interiérů. Ženíšek vytvořil několik lunet v předsálí a foyer, kde zobrazil alegorické scény spojené s uměním a kulturou. Jeho malby se vyznačují bohatou koloristikou a symbolikou, která odkazuje na klasické antické vzory, ale zároveň je propojena s českými národními tématy.

Vojtěch Hynais je autorem slavné opony v hledišti, která patří k nejznámějším dílům celé výzdoby. Tato monumentální malba zobrazuje alegorii českého národa a jeho vztahu k umění. Hynaisova práce se stala symbolem Národního divadla a dodnes patří k nejobdivovanějším prvkům interiéru.

Výzdoba od předních českých umělců generace zahrnovala také práce dalších významných tvůrců, jako byl Julius Mařák, který se podílel na krajinných malbách, nebo Václav Brožík, jehož historické kompozice zdobí některé z reprezentativních prostor divadla. Každý z těchto umělců přinesl svůj jedinečný styl a pohled, ale všichni byli sjednoceni společným cílem vytvořit dílo, které by důstojně reprezentovalo český národ.

Celý projekt výzdoby byl financován z veřejné sbírky, což podtrhuje národní význam celého projektu. Umělci pracovali s vědomím, že jejich díla budou sloužit budoucím generacím jako symbol národní identity a kulturního dědictví.

Symbol národního obrození a české kultury

Národní divadlo v Praze představuje jeden z nejvýznamnějších symbolů českého národního obrození a stalo se neodmyslitelnou součástí české kulturní identity. Tento majestátní stavební klenot, který se tyčí nad Vltavou, byl postaven v období, kdy český národ hledal svou vlastní identitu a snažil se emancipovat v rámci Rakousko-Uherské monarchie.

Stavba Národního divadla byla zahájena v roce 1868, přičemž základní kámen byl slavnostně položen 16. května téhož roku. Tento okamžik měl obrovský symbolický význam pro celý český národ, neboť stavba divadla byla financována především z dobrovolných sbírek českého lidu. Projekt architekta Josefa Zítka představoval nejen architektonické dílo, ale především projev národní hrdosti a touhy po vlastní kulturní instituci, která by mohla konkurovat německým divadlům v Praze.

Celý proces výstavby trval mnoho let a byl poznamenán různými komplikacemi. První otevření Národního divadla se uskutečnilo 11. června 1881, kdy byla provedena Smetanova opera Libuše. Tato slavnostní premiéra však byla pouze předzvěstí tragédie, která následovala. Pouhé dva měsíce po otevření, 12. srpna 1881, divadlo zachvátil ničivý požár, který zničil značnou část budovy, včetně střechy a jeviště. Tato katastrofa však nezlomila odhodlání českého národa.

Téměř okamžitě po požáru byla zahájena sbírka na obnovu divadla pod heslem Národ sobě, která dokázala shromáždit potřebné prostředky v rekordně krátkém čase. Obnova byla svěřena architektovi Josefovi Schulzovi, který dokončil dílo svého předchůdce Zítka. Definitivní otevření obnoveného Národního divadla proběhlo 18. listopadu 1883, opět s představením Smetanovy Libuše, což symbolicky uzavřelo celý příběh stavby této národní svatyně.

Národní divadlo se stalo symbolem národního obrození nejen svou architektonickou krásou, ale především tím, co reprezentovalo. Budova byla ozdobena díly předních českých umělců té doby, včetně Mikoláše Alše, Františka Ženíška a Vojtěcha Hynaise. Jejich umělecká výzdoba, zejména slavné Hynaisovo opona a lunetové obrazy v hlavním sále, vytvořily jedinečný soubor, který oslavoval českou historii, mytologii a kulturu.

Význam Národního divadla přesahoval pouhou kulturní funkci. Stalo se místem setkávání české inteligence, šlechty i prostých lidí, kteří sem přicházeli nejen pro umělecký zážitek, ale také jako projev své národní identity. V době, kdy čeština byla často potlačována ve prospěch němčiny, představovalo divadlo pevnost české řeči a kultury. Na jeho jevišti zazněla díla Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka a dalších českých skladatelů, která pomáhala formovat národní kulturní vědomí.