Její pastorkyňa v Národním divadle: Janáčkova opera znovu uchvátí

Základní informace o inscenaci a tvůrcím týmu

Opera „Její pastorkyňa Leoše Janáčka představuje jedno z nejdůležitějších děl českého hudebního dramatu dvacátého století a její uvedení na scéně Národního divadla v Praze má dlouhou a bohatou tradici. Tato inscenace, která je předmětem této kritiky, navazuje na historické provedení tohoto mistrovského díla a přináší současnému divákovi možnost zažít intenzivní emocionální příběh zasazený do moravského venkovského prostředí konce devatenáctého století.

Hudební nastudování této produkce se ujal dirigent, jehož interpretace Janáčkovy partitury dokázala vyzdvihnout všechny dramatické i lyrické kvality této komplexní skladby. Orchestr Národního divadla pod jeho taktovkou přinesl zvukově bohatý a barevně diferencovaný doprovod, který dokonale podtrhoval psychologické nuance jednotlivých postav a dramatických situací. Janáčkova hudba, charakteristická svými náhlými dynamickými změnami a melodickými liniemi vycházejícími z přirozené mluvy, zde zazněla v plné síle a autenticitě.

Režijní koncepce inscenace vychází z důkladného studia dobového kontextu a psychologických motivací jednotlivých postav. Režisér se rozhodl zdůraznit především lidskou dimenzi příběhu, který vypráví o Kostelnické Buryjovce a její nevlastní dceři Jenůfě. Scénografické řešení kombinuje realistické prvky moravského venkova s expresivními detaily, které umocňují vnitřní napětí a tragickou atmosféru celého příběhu. Použití světelné techniky a projekcí přispívá k vytvoření sugestivního prostředí, které diváka vtahuje do děje a umožňuje mu plně prožít emotivní sílu Janáčkovy hudby.

Kostýmní výtvarnice vytvořila autentické dobové kostýmy, které respektují moravské lidové tradice a zároveň dokážou charakterizovat jednotlivé postavy. Kostým Kostelničky zdůrazňuje její přísnost a společenské postavení, zatímco Jenůfin oděv odráží její mládí a postupnou proměnu od nevinnosti k vyspělosti. Výtvarné řešení inscenace jako celku vytváří konzistentní svět, ve kterém se odehrává tento tragický příběh o mateřské lásce, společenských konvencích a lidském utrpení.

Dramaturgická příprava inscenace zahrnovala pečlivou práci s Janáčkovým originálem i s literární předlohou Gabriely Preissové. Tvůrčí tým se snažil zachovat autenticitu moravského prostředí a zároveň zprostředkovat univerzální témata, která rezonují s dnešním publikem. Inscenace tak dokázala propojit historickou věrnost s moderní divadelní řečí a vytvořit představení, které oslovuje současného diváka stejně intenzivně jako publikum v době premiéry opery v roce 1904.

Janáčkova opera a její dramatická síla

Janáčkova opera Její pastorkyňa představuje jeden z nejvýznamnějších milníků v dějinách české i světové operní tvorby, kde se skladatelova hudební řeč stává neodmyslitelnou součástí dramatického vyprávění. Leoš Janáček dokázal ve svém díle vytvořit jedinečnou symbiózu mezi hudebním výrazem a psychologickou hloubkou postav, čímž posunul operní žánr do zcela nových dimenzí. Dramatická síla této opery nespočívá pouze v příběhu samotném, ale především ve způsobu, jakým hudba odhaluje nejniternější pocity a motivace jednotlivých postav.

Skladatelova práce s motivy a leitmotivy vytváří komplexní hudební strukturu, která funguje jako samostatný vypravěč příběhu. Janáček nepracuje s hudbou jako s pouhým doprovodem dramatického děje, ale naopak ji využívá k odhalování skrytých emocí a nevyslovených myšlenek postav. Každá postava má svůj specifický hudební jazyk, který se vyvíjí spolu s jejím charakterem a osudem. Kostelnička Buryjovka, centrální postava dramatu, je hudebně charakterizována způsobem, který odráží její vnitřní rozpolcenost mezi mateřskou láskou a přísnou morálkou.

Hudební dramaturgie opery je postavena na principu nepřetržitého proudu, kde jednotlivé scény plynule přecházejí jedna v druhou bez tradičních árií a recitativů. Tento přístup umožňuje Janáčkovi vytvořit autentickou atmosféru moravského venkova a zároveň zachytit psychologickou pravdivost situací. Melodická linka vychází z přirozené mluvy a intonace českého jazyka, což dodává hudbě mimořádnou expresivitu a bezprostřednost. Janáček dlouhodobě studoval melodii řeči a tento výzkum se stal základem jeho operního stylu.

Orchestrální složka díla hraje klíčovou roli v budování dramatického napětí. Janáček využívá orchestr nejen k podkreslení scénického dění, ale především k vytváření psychologických portrétů postav a k evokaci atmosféry jednotlivých scén. Orchestrální intermezza mezi jednáními fungují jako hudební komentáře k odehranému ději a zároveň připravují posluchače na to, co má přijít. Hudba v těchto pasážích dosahuje mimořádné intenzity a vypovídací síly.

Dramatická struktura opery je postavena na postupném gradování napětí směrem ke katastrofě a následné katarzi. Janáček mistrně pracuje s kontrasty mezi lyrickými momenty a dramatickými výbuchy, mezi intimními scénami a masovými obrazy. Sborové scény, zejména svatební obřad ve druhém jednání, vytváří kontrast k tragickému osudu hlavních postav a zároveň reprezentují společenské konvence a morální normy, které jsou ústředním tématem díla.

Psychologická hloubka postav je dalším klíčovým prvkem dramatické síly opery. Janáček nevytváří jednorozměrné charaktery, ale komplexní lidské bytosti s jejich silnými i slabými stránkami. Kostelnička není pouze zlou macechou, ale ženou roztrhanou mezi láskou k nevlastní dceři a snahou zachránit její čest. Její tragický čin vyplývá z této vnitřní rozpolcenosti a ze společenského tlaku, nikoli ze zloby či krutosti. Tato psychologická věrohodnost činí z opery nadčasové dílo, které oslovuje publikum i po více než sto letech od svého vzniku.

Národní divadlo předvedlo Janáčkovu operu s pozoruhodnou intenzitou, kde drsná moravská atmosféra a lidské vášně splývají v nezapomenutelný hudební zážitek. Režie dokázala zachytit tragickou sílu příběhu Jenůfy a její nevlastní matky Kostelnički, přičemž orchestr pod taktovkou dirigenta vykreslil všechny emocionální odstíny této drsné moravské balady.

Radovan Malínek

Režijní koncept a scénografické řešení představení

Režijní koncept inscenace „Její pastorkyňa v Národním divadle představuje odvážný pokus o moderní interpretaci Janáčkova operního díla, který se snaží propojit tradiční hudební složku s aktuálním divadelním jazykem. Režisér se rozhodl pro minimalistický přístup ke scénografii, což vytváří zajímavý kontrast s emocionální intenzitou hudby a dramatického příběhu. Scénografické řešení staví na jednoduchých, ale výrazných prvcích, které umožňují soustředit pozornost diváků na samotné hudební a herecké výkony.

Prostor jeviště je koncipován jako otevřená plocha s několika klíčovými prvky, které symbolizují uzavřenost a izolaci prostředí, v němž se odehrává tragický příběh Jenůfy. Režisér pracuje s vertikálními strukturami, které evokují jak venkovské prostředí, tak psychologické bariéry mezi postavami. Tyto struktury se v průběhu představení proměňují a mění svou funkci, čímž podporují dynamiku děje a vnitřní proměny hlavních postav.

Světelný design hraje v tomto pojetí klíčovou roli, protože právě světlo vytváří atmosféru jednotlivých scén a podtrhuje emocionální stavy postav. Režisér využívá kontrastů mezi temnými a světlými momenty, což koresponduje s morálním dilematem Kostelničky a tragédií Jenůfy. Světelné změny jsou precizně synchronizovány s hudbou a vytvářejí působivé vizuální obrazy, které zůstávají v paměti diváků dlouho po skončení představení.

Kostýmní výtvarnice zvolila cestu stylizace, která nepopírá historické zasazení příběhu, ale zároveň mu dodává nadčasový rozměr. Kostýmy jsou v neutrálních barvách s důrazem na texturu materiálů, což umožňuje soustředit se na charaktery postav spíše než na vnější atributy jejich sociálního postavení. Tento přístup podporuje univerzálnost příběhu a jeho přesah k současnému divákovi.

Režijní práce s pohybem a choreografií sborových scén zaslouží zvláštní pozornost. Sbor není pojat jako statická masa, ale jako dynamický prvek, který reaguje na dění a vytváří živý organismus venkovské komunity. Postavy se pohybují v přesně komponovaných skupinách, které vizualizují společenský tlak a kolektivní soud nad hlavními protagonisty příběhu.

Zvláštní pozornost věnoval režisér práci s detaily a symboly. Voda jako očistný prvek se objevuje v několika klíčových momentech a stává se metaforou viny, odpuštění i tragédie. Tento motiv je subtilně propracován do scénografie i do režijního vedení herců, aniž by působil násilně či didakticky.

Prostorové řešení umožňuje plynulé přechody mezi scénami a vytváří kontinuitu vyprávění, což je pro operní žánr poměrně netradiční přístup. Režisér se vyhýbá klasickým operním konvencím a snaží se vytvořit celistvý divadelní tvar, kde hudba, slovo, pohyb a vizuální stránka tvoří neoddělitelný celek.

Výkony hlavních sólistů a jejich interpretace

Hudební stránka inscenace Její pastorkyňy v Národním divadle stojí a padá především s výkony hlavních sólistů, kteří nesou na svých bedrech nejen dramaturgickou, ale i emocionální váhu celého díla. Janáčkova partitura klade na zpěváky mimořádné nároky, které se týkají nejen technické dokonalosti, ale především schopnosti propojit vokální projev s psychologickou hloubkou postav.

Titulní role Jenůfy vyžaduje sopranistku, která dokáže zvládnout široké spektrum emocí od nevinné dívčí radosti až po zoufalství zrazené ženy a matky. Interpretka této náročné partie musí disponovat nejen krásným, leč zároveň dramaticky nosným hlasem, který dokáže proniknout hustou orchestrální texturou a zároveň zachovat intimitu v lyričtějších pasážích. V této inscenaci se sopranistka vypořádala s rolí s pozoruhodnou muzikální inteligencí, kdy její hlas zněl v horních polohách jasně a zářivě, zatímco střední polohy měly potřebnou teplotu a hloubku. Zvláště působivé byly momenty, kdy dokázala přejít od křehkosti k síle, aniž by ztratila kontinuitu postavy.

Kostelnička Buryjovka představuje možná ještě větší herecko-pěveckou výzvu. Tato role patří k nejsložitějším mezzosopránovým partiím v celém operním repertoáru a vyžaduje pěvkyni s mimořádnou dramatickou přesvědčivostí. Interpretka v této produkci přistoupila k postavě s pochopením pro její vnitřní rozpolcenost – nebyla pouze zlou macechou, ale ženou zmítanou mezi láskou k nevlastní dceři a společenskými konvencemi. Její vokální projev byl charakterizován silným, temně zbarveným hlasem, který dokonale vyjadřoval autoritativnost postavy, ale zároveň dokázal v klíčových momentech odhalit zranitelnost a lidskost Kostelničky.

Števa Buryja a Laca Klemeň představují dva kontrastní mužské charaktery, které vyžadují tenorové hlasy s odlišnými kvalitami. Števa jako povrchní svůdce potřebuje jasnější, lehčí tenorovou barvu, zatímco Laca jako introvertní, bolestně milující muž vyžaduje temnější, dramatičtější zabarvení. V této inscenaci byli oba tenoristé obsazeni s citem pro tyto rozdíly. Interpret Števy dokázal svým hlasem vyjádřit lehkomyslnost postavy, aniž by však sklouzl do karikatury, zatímco zpěvák v roli Lacy přesvědčil především ve druhém a třetím dějství, kde jeho postava prochází největším vývojem.

Vzájemná souhра všech sólistů byla jedním z největších kladů celého představení. Ansámblové scény, kterých je v Janáčkově partituře hojnost, fungovaly jako organický celek, kde jednotlivé hlasy splývaly, ale zároveň si zachovávaly svou individualitu. Zvláště působivé byly duety mezi Jenůfou a Kostelnickou, kde se napětí mezi postavami odráželo i v hudební rovině prostřednictvím kontrastních vokálních linií.

Orchestr a dirigentský výkon pod taktovkou

Orchestr Národního divadla pod vedením dirigenta Jaroslava Kyzlinka předvedl při provedení Janáčkovy opery mimořádně precizní a citlivý výkon, který se stal jedním z nejsilnějších pilířů celého inscenačního počinu. Kyzlinkova interpretace partitury vynikala především schopností vytvořit organickou jednotu mezi orchestrální složkou a děním na jevišti, což je u tak komplexního a emocionálně nabitého díla, jakým Její pastorkyňa bezpochyby je, naprosto klíčové.

Dirigent prokázal hluboké porozumění Janáčkovu hudebnímu jazyku, zejména jeho specifickému přístupu k melodické linii vycházející z české řeči. Orchestr pod jeho vedením nehrál pouze doprovod, ale stal se plnohodnotným účastníkem dramatického děje, komentátorem i vypravěčem příběhu. Zvláště působivé bylo zpracování motivických prvků, které se v partituře prolínají a vytvářejí hustou síť vzájemných odkazů a symbolických významů.

Dynamická škála orchestru byla mimořádně široká, od nejjemnějších pianissimových pasáží, které dokázaly vytvořit atmosféru napětí a tichého zoufalství, až po mohutné fortissimové výbuchy v klíčových dramatických momentech. Kyzlink projevil velkou citlivost zejména v lyrických pasážích, kde orchestr dokázal vytvořit téměř komorní intimitu, aniž by ztratil na intenzitě výrazu.

Zvláštní pozornost zasluhuje práce se smyčcovou sekcí, která v Janáčkově hudbě hraje zcela zásadní roli. Smyčce zněly plně a bohatě, s krásným vibrátem, které však nikdy nepřekročilo hranici vkusnosti. Dechová sekce orchestru vynikala především v sólových vstupech, kde jednotliví hráči prokazovali nejen technickou zdatnost, ale i schopnost hudebního výrazu a charakterizace.

Dirigent věnoval mimořádnou péči také rytmické stránce provedení. Janáčkova hudba, vycházející z prozódie mluveného slova, vyžaduje velkou flexibilitu v tempech a rytmickém cítění. Kyzlink dokázal orchestr vést tak, že hudba dýchala přirozeně, bez jakékoliv strojenosti či akademismu. Tempo bylo vždy organicky svázáno s dramatickou situací a s potřebami pěveckých výkonů na jevišti.

Zvláště pozoruhodná byla schopnost dirigenta vytvářet napětí a gradace. V klíčových dramatických momentech, jako je scéna odhalení Jenůfiny pravdy nebo závěrečné odpuštění, dokázal orchestr pod jeho vedením vybudovat působivé emocionální vrcholy, které však nikdy nepůsobily násilně či přehnaně. Hudební dramaturgie byla vedena s velkou inteligencí a citem pro proporce, což umožnilo, aby se jednotlivé dějství vyvíjela přirozeně a logicky směrem ke svému vyvrcholení.

Spolupráce mezi orchestřem a pěvci byla na vysoké úrovni, což svědčí o pečlivé přípravě a vzájemném naslouchání. Dirigent dokázal orchestr vést tak, že nikdy nepřekrýval hlasy zpěváků, přesto si hudba zachovávala svou expresivní sílu a dramatickou účinnost. Tato rovnováha je u Janáčka obzvláště obtížná, neboť jeho orchestrace bývá velmi hustá a barevně bohatá.

Sborové scény a jejich emocionální působivost

Sborové scény v inscenaci Její pastorkyňa v Národním divadle představují jeden z nejsilnějších dramaturgických prvků celého představení, který dokáže v plné míře vyjádřit kolektivní emoce a společenský tlak, jenž se stává ústředním motivem Janáčkovy opery. Sbor zde není pouhým doprovodným elementem, ale aktivním účastníkem děje, který svým hlasem reprezentuje morální soud vesnice a neúprosnou sílu tradice.

Režie dokázala využít sborové pasáže tak, aby vytvořily autentickou atmosféru venkovského společenství, kde každý čin podléhá přísné kontrole okolí. Především scéna svatby v druhém dějství nabývá díky sborovým partiím mimořádné intenzity. Radostné svatební písně zde kontrastují s vnitřním napětím hlavních postav a vytváří ironickou vrstvu, která umocňuje tragický rozměr příběhu. Pěvecký sbor Národního divadla podává v těchto momentech výkon hodný nejvyššího uznání, když dokáže přecházet od jásavých tónů k temným předtuchám s pozoruhodnou přirozeností.

Zvláště působivá je scéna objevení mrtvého dítěte, kde sbor vyjadřuje kolektivní hrůzu a morální rozhořčení. Dirigent zde pracuje s dynamikou tak, že sborové party gradují od šeptaného úžasu až k mohutným obviňujícím výkřikům. Tato scéna patří mezi nejsilnější momenty celého večera, protože v ní hudba, slovo i scénické ztvárnění splývají v jeden celek. Sbor se v těchto chvílích stává téměř fyzickou silou, která doslova obklopuje Jenůfu a vytváří kolem ní neprostupnou zeď odsouzení.

Kostečka jako dirigent dokázal vytěžit z Janáčkovy partitury maximum emocionální síly, aniž by sklouzl do sentimentality nebo přehnaného patosu. Sborové pasáže znějí organicky, jako by vycházely přímo z lidové tradice, přesto jsou precizně vypracované a hudebně čisté. Orchestr a sbor spolu komunikují v dokonalé symbióze, což je patrné zejména v závěrečných scénách, kde se jednotlivé hlasové skupiny prolínají s orchestrálními motivy.

Scénografické řešení sborových scén zaslouží zvláštní pozornost. Režie nepracuje se sborem jako s anonymní masou, ale každý člen sboru má svou individuální charakteristiku, což dodává scénám autenticitu. Vesničané nejsou jen pasivními pozorovateli, ale aktivními nositeli děje, kteří svými reakcemi a postoji ovlivňují vývoj situace. Toto pojetí odpovídá Janáčkovu záměru ukázat tragédii nejen jako osobní drama jednotlivců, ale jako důsledek společenského tlaku a neschopnosti komunity odpustit.

Zvláštní zmínku si zaslouží práce se světlem během sborových scén. Osvětlení dokáže vytvořit atmosféru od slavnostní radosti až po temnou hrozbu, přičemž tyto změny korespondují s hudebním vývojem. V momentech, kdy sbor vyjadřuje kolektivní odsouzení, se světlo stává chladnějším a tvrdším, zatímco v lyrických pasážích nabývá teplejších odstínů. Tato citlivá práce s vizuální stránkou umocňuje emocionální dopad sborových čísel a vytváří komplexní divadelní zážitek, který oslovuje všechny smysly diváka.

Kostýmy a světelný design inscenace

Kostýmy a světelný design inscenace představují v produkci Národního divadla jeden z nejsilnějších výrazových prostředků, který dokáže podtrhnout atmosféru moravského venkova přelomu devatenáctého a dvacátého století. Kostýmní výtvarnice se rozhodla pro autentický přístup, který vychází z dobových fotografií a etnografických studií. Jednotlivé kostýmy tak nejsou pouhým dekorativním prvkem, ale stávají se nosným elementem celkové inscenace, který pomáhá divákům lépe pochopit sociální strukturu a hierarchii zobrazovaného světa.

Kostečka, hlavní postava dramatu, je oblečena v jednoduchých, pracovních šatech, které odráží její postavení v domácnosti jako nevlastní dcery. Barevnost jejího oděvu se pohybuje v tlumených tónech šedé a hnědé, což symbolicky vyjadřuje její podřízenou pozici a nedostatek radosti v životě. Oproti tomu kostým Kostelničky je mnohem výraznější, s prvky, které naznačují její autoritativní povahu a společenské postavení. Tmavé barvy a přísný střih jejího oděvu dokonale korespondují s rigidností její morálky a neústupností charakteru.

Světelný design inscenace pracuje s kontrasty, které umocňují dramatické momenty příběhu. V prvním dějství dominuje teplé, zlatavé světlo, které evokuje letní atmosféru a zdánlivou idylu venkovského života. Tento světelný motiv však postupně ustupuje chladnějším tónům, zejména ve scénách odehrávajících se v zimním období. Mrazivá modrá a šedá světla dokonale podtrhují tragédii, která se odehrává, a vytváří pocit odcizení a emocionálního chladu.

Zvláštní pozornost zasluhuje osvětlení klíčových scén, zejména momentu, kdy Kostelnička přichází s tragickým rozhodnutím. Světelný designer zde využívá ostrých stínů a kontrastního osvětlení, které vytváří téměř expresionistickou atmosféru. Tato volba není náhodná – odkazuje na vnitřní rozpolcenost postavy a morální dilema, kterému čelí. Stíny na scéně se stávají metaforou temných stránek lidské duše a důsledků jednání, které nelze vzít zpět.

Detailní propracování kostýmů se projevuje i v doplňcích a šperках, které jednotlivé postavy nosí. Tyto prvky nejsou samoúčelné, ale pomáhají charakterizovat sociální status a osobnost jednotlivých postav. Například bohatší postavy mají ozdobnější šátky a vyšívané zástěry, zatímco chudší postavy jsou oblečeny v prostších variantách tradičního kroje. Tato diferenciace je důležitá pro pochopení společenských vztahů a konfliktů, které jsou v díle přítomny.

Světelné změny během představení jsou plynulé a nenásilné, přesto velmi účinné. Přechody mezi jednotlivými scénami jsou podtrženy jemnými změnami intenzity a barevnosti světla, což pomáhá udržet napětí a plynulost vyprávění. Zvláště působivé jsou momenty, kdy se světlo soustředí pouze na jednu postavu, čímž vytváří intimní prostor pro monology a vnitřní úvahy postav.

Kombinace kostýmů a světelného designu vytváří v této inscenaci celistvý vizuální jazyk, který komunikuje s publikem na emocionální úrovni. Obě složky se vzájemně doplňují a posilují, čímž přispívají k celkovému uměleckému působení díla a pomáhají zprostředkovat hluboké lidské drama, které Janáčkova opera nabízí.

Celkové hodnocení a doporučení pro diváky

Inscenace opery Její pastorkyňa v Národním divadle představuje mimořádně působivé divadelní dílo, které si zaslouží pozornost širokého spektra diváků. Tato produkce Janáčkova mistrovského díla dokázala vytvořit silný emocionální zážitek, jenž rezonuje dlouho po skončení představení a nutí diváka k hlubokému zamyšlení nad lidskými vztahy, morálními dilematy a odpuštěním.

Představení lze doporučit především milovníkům kvalitní operní tvorby, kteří oceňují propracovanou hudební interpretaci spojenou s psychologicky přesvědčivým hereckým výkonem. Orchestr Národního divadla pod taktovkou dirigenta podává vynikající výkon, který dokáže zachytit všechny nuance Janáčkovy hudební řeči. Pěvecké výkony hlavních protagonistů jsou na velmi vysoké úrovni, přičemž zvláště postava Kostelnički je ztělesněna s takovou intenzitou a hloubkou, že se stává skutečným středobodem celého představení.

Režijní pojetí se vyznačuje moderním přístupem, který však nepostrádá úctu k původnímu dílu. Scénografie vytváří atmosféru moravského venkova, aniž by upadala do folklórní klišé. Prostor jeviště je využit funkčně a umožňuje soustředit pozornost na mezilidské vztahy a vnitřní konflikty postav. Kostýmy respektují historický kontext, ale zároveň přinášejí současný vizuální jazyk, který činí příběh srozumitelným i pro dnešního diváka.

Tematická hloubka díla osloví diváky, kteří hledají v divadle více než pouhou zábavu. Příběh Jenůfy a její nevlastní matky Kostelnički nabízí mnohovrstevnatý pohled na lidskou přirozenost, společenské konvence a jejich dopad na jednotlivce. Otázky viny, trestu a možnosti odpuštění jsou zpracovány s takovou citlivostí, že divák nemůže zůstat lhostejný. Inscenace nenabízí jednoduché odpovědi, ale vybízí k vlastnímu úsudku a empatii vůči všem postavám příběhu.

Pro diváky, kteří s operou nemají velké zkušenosti, může být toto představení výborným vstupem do světa Janáčkovy tvorby. Hudba je sice náročná, ale zároveň natolik expresivní a emocionálně nabitá, že dokáže oslovit i méně zkušené posluchače. Dramatický příběh je srozumitelný a strhující, což kompenzuje případnou neznalost operního žánru.

Představení trvá přibližně dvě a půl hodiny včetně přestávky, což je standardní délka pro operní produkci. Intenzita prožitku však činí čas strávený v hledišti velmi smysluplným. Tempo inscenace je dobře vyvážené, střídají se momenty napětí s lyričtějšími pasážemi, které umožňují divákovi zpracovat silné emoce vyvolané dějem.

Doporučit lze tuto inscenaci také studentům hudebních a divadelních oborů jako příklad kvalitního operního divadla, které spojuje tradiční hodnoty s moderním inscenačním přístupem. Zároveň je vhodná pro všechny, kdo oceňují psychologicky propracované postavy a nejsou lhostejní k hlubokým lidským příběhům plným vášní, bolesti a nakonec i naděje na vykoupení.